Výlet: Huaraz a okolí

Tak čím začít... jsou to vlastně už dva týdny. Ale na "sorroche" (výšková nemoc, nebo jak že se to jmenuje) si pamatuju dokonale. Jelo nás 13. Všichni z naší univerzity, všichni "výmění" studenti. Naštěstí pro mě :) jen tři jsme nerodilí španělštiny. Tam se právě utužila naše skupinka, několika Kolumbijců, Mexičanů, Španělek, Chilana, Němky, Korejky a mě. Trochu jsem se bála, že když jedeme zrovna do hor, kde bez průvodce a dopravce se toho moc nedá, bude výlet "neefektivní", že toho uvidíme málo a že budeme ztrácet čas zbytečnostmi. Ale přestože mým kamarádům je obecně o několik let méně, byla jsem mile překvapená, jak jsou schopní. Především právě Kolumbijci. Měli jsme to vlastně všechno zařízené dopředu, od vyzvednutí na autobusovém nádraží, ubytování po každodenní výlety s průvodcem. Navíc vše se slevou a vážně dobrou cenu. 

Město Huaraz je hlavní město provincie Ancash, patří do té části "sierra", což se projevuje zvláštním přízvukem, tradičním oděvem s klobouky, všudypřítomnými názvy v kečuánštině, ostrým sluncem a hlavně velkou nadmořskou výškou. Správně jsem odhadovala, že s ní moc kamarádky nebudeme, takže i přes můj lehký odpor k práškům jsem se jimi ládovala už od Limy (na doporučení lékárnice). Žvýkání lístků koky, cucání koka bonbónů, pití koka čaje jsem samozřejmě nevynechala. Instinktivně správně jsem ani nejedla "comida chatarra", neboli něco jako supernezdravý jídlo.

Hned první den, v 2800 metrech nad mořem, jsme z Huarazu vyrazili na lagunu "samice", do bývalého města zmizelého po zemětřesení apod. Město duchů má opravdu silnou historii, dvacet minut před zemětřesením skupina asijských vědců vylezla na nejvyšší bod v okolí, hřbitov s Ježíšem jako třeba v Brazílii, a nemohla jinam, takže nafotila jak město během dne, tak při zemětřesení...Taky se zachránilo 300 dětí, protože se zrovna chystal fotbalový turnaj a děti se zázračně zachránili na části stadionu, která se kupodivu vyhla pohromě. Pak byli adoptovaní do rodin po celém světě... No zpátky k výletu. Nebylo mi dobře, ale dalo se to. Příroda naprosto úchvatná, konečně jsem vylezla z té ošklivé Limy (téma samo pro sebe).

Druhý den hned v šest ráno nás čekal výšlap s rozdílem 700 m, v délce 7 km (+ 7 zpátky) ve výšce asi 4600 m. No, nejhorší byla fakt ta výška. Udělala jsme pár kroků a nemohla jsem :D hlavně proto, že mi bylo jako bych to už šla třikrát a bolela mě hlava kvůli tlaku, žaludek jsem ignorovala. Pak se to částečně zlepšilo, ale myslela jsem, že nedojdu. Měli jsme na výšlap 3 hodiny, hodinu u laguny na oběd typu piknik a fotky a dvě hodiny na cestu zpět. Nakonec jsem se rozhodla, že i kdybych už neměla sejít zpátky (věděla jsem, že to je o dost jednodušší), musím tam dojít. Nakonec jsem měla nahoře tak dvacet minut, ale myslím, že proto, že jsme tam zůstali dýl :D Mimochodem, zdaleka jsem na tom nebyla nejhůř... Pak mi došlo, že naše nejvyšší hora má 1600 m... a já nejenže nikdy nebyla tak vysoko, ale taky jsem v takové výšce nikam nelezla.

V každém případě, příroda byla tak krásná, byl tam takový klid, hory, tráva, zvířata, laguny, sluníčko (měli jsme štěstí, v děsti si to ani nechci představovat), že když jsem šla zpátky vetšinu trasy sama, konečně jsme měla pocit klidu (v kontaminované šedé Limě plné aut a bez zeleně to vážně nejde). 

Akorát když jsem došla do autobusu a zastavila se, rozbolela mě tak hlava jako nikdy, tekly mi slzy bolestí... a pak už jsem se jen těšila, až přejedem ten úsek malé úzké kamenité cestičky nad hlubokou propastí, přece jen jsem seděla na nehorším místě autobusu - na pětce v rohu na druhé straně než řidič. Nadskakovala jsem do vzduchu a nevešly se mi tam nohy...

Cestou na tyto výlety jsme se se stavovali v různých vesničkách, u lagun a v keramičce. Může to znít, že to byla hrůza a že se mi to nelíbilo, ale když to vyprávím naživo, tak je vidět, že to tak není. Vždycky se hrozně směju a popisuju tu přírodu a ty zážitky s širokým úsměvem. Bylo to totiž opravdu krásné (a navíc to uvidíte na fotkách hned, jak je sem nahraju).

Poslední den jsme se vydali do jiné části národního parku, na ledovec Pastoruri. Kromě toho, že to mělo být mnohem méně náročnější než Laguna 69 z předchozího dne, bylo mi snad ještě mnohem hůř, neměla jsem z oficiálně dvacetiminutového výšlapu panenskou přírodou (ale po dlážděné cestě) nic. Navíc byla opravdu zima, které jsme se celou dobu všichni tolik obávali. Sranda byla, že jak máme všichni "lehké bundičky" do Limy, tak skoro nikdo neměl pořádné oblečení, takže nás bylo hodně, co jsme měli na sobě několik vrstev, já například i troje kalhoty a místo čepice druhou šálu. 

Před opravdu pohodlným výšlapkem (který byl pro mě a jiné ale v reálu dost děsivé kvůli té výšce) jsme se ještě podívali na lagunu šesti barev (mění během dne podle sluníčka), u které rostou i ty typické místní stromy, co uvidíte na fotkách. Ledovec byl zajímavý, taky je trochu smutné slyšet, že dřív byla cesta k němu jen na 10 minut, že byl mnohem větší (ještě před sedmi lety snad dvojnásobek) a že v nejbližších desítkách let asi zmizí... Bude někdo tvrdit, že globální oteplování je blbost? Tady jsou toho jevu důkazy na každém kroku. Co třeba takové El Niňo?

Jak jsme se asi všichni shodli, bylo to oprávdu krásné, ale už bychom to neopakovali :D